Značení motýlů

V terénu se používají hlavně dva postupy. Prvním je napsání drobného kódu přímo na spodní stranu křídla nesmazatelným fixem - motýl se opatrně chytí do síťky, označí a hned zase pustí. Druhým je nalepení malé kruhové samolepky s číslem, což je metoda, kterou proslavilo značení severoamerických monarchů.

Místo nalepení štítku není náhodné. U monarchů se samolepka umisťuje na takzvanou diskální buňku - největší buňku na rubu zadního křídla, blízko těžiště motýla - tak, aby co nejméně ovlivnila let.

Zásadní otázkou je, zda značení motýlovi neškodí. Terénní studie, které srovnávaly označené a neoznačené jedince, obvykle nenacházejí rozdíl v přežití, letové aktivitě ani v tom, jak často byli jedinci znovu zachyceni. Škodlivé naopak bylo použití některých chemických látek k dočasnému znehybnění motýla před značením - bezpečnější je motýla jen krátce zchladit.

Díky opakovanému zachytávání označených jedinců (metoda „mark-recapture“) lze matematicky odhadnout celkovou velikost populace na lokalitě, zjistit, jak daleko a jak rychle se motýli pohybují mezi místy, a v případě monarchů i to, kudy a jak dlouho trvá jejich migrace.

Nejznámějším příkladem značení motýlů je severoamerický program Monarch Watch, který od roku 1992 vede Univerzita v Kansasu. Navázal na ještě starší práci kanadského zoologa Freda Urquharta z Torontské univerzity, jehož značení monarchů v 60. až 90. letech 20. století jako první ukázalo, že tito motýli migrují do hor středního Mexika.

Dobrovolníci monarchy značí drobnou kruhovou samolepkou nalepenou na diskální buňku zadního křídla. Ročně se takto rozdá přes čtvrt milionu štítků a od začátku programu bylo označeno přes 3 miliony motýlů.

Díky návratům označených jedinců z mexických zimovišť se podařilo zjistit, odkud jednotliví motýli na cestu vyrazili, jak rychle migrace probíhá i jakou úmrtnost motýli po cestě mají. Po přechodu na samolepicí štítky v roce 1997 navíc výrazně stoupla šance, že se označený motýl vůbec najde - z přibližně 1 z 5000 na 1 ze 100.