Výzkum motýlů
Jak vznikají mapy rozšíření
Barevná mapa výskytu druhu v atlasu nevzniká odhadem ani kreslením od oka. Skládá se z tisíců jednotlivých nálezů - kdo, kde a kdy motýla viděl - a způsob, jakým se tyhle tečky spojí v mapu, má svá pravidla i svá úskalí.
Od jednotlivého nálezu k mapě
Základní jednotkou každé mapy rozšíření je jediný záznam: druh, místo a datum pozorování. Čím víc takových záznamů se za roky nasbírá, tím přesnější obraz o rozšíření druhu lze sestavit - a právě proto na nich dnes staví jak profesionální mapování, tak citizen science.
Ve střední Evropě se tradičně používá takzvané síťové mapování. Území se rozdělí do sítě polí podle standardu KFME - každé pole měří 10 vteřin zeměpisné délky a 6 vteřin šířky, což na rovnoběžce Prahy odpovídá zhruba 11 × 12 kilometrů. Pole má svůj čtyřmístný kód a podle potřeby se dál dělí na čtvrtiny označené písmeny a–d pro jemnější rozlišení. Nález druhu v daném poli se pak na mapě zobrazí jako vybarvený čtverec.
Vedle síťového mapování dnes existují i globální databáze, které pracují s přesnými souřadnicemi jednotlivých nálezů místo čtverců sítě a umí je třídit podle druhu, místa i času najednou.
Mapa rozšíření je ale vždycky jen tak dobrá, jak dobrá jsou data, ze kterých vznikla. Citizen science záznamy bývají nakloněné k místům, kam lidé běžně chodí - blízko cest, měst a oblíbených tras - a k druhům, které jsou snadno vidět a rozpoznatelné. Bílé místo na mapě proto často neznamená, že tam druh nežije, ale že tam prostě nikdo nepozoroval.
Příklad z Česka
V Česku probíhá síťové mapování denních motýlů podle stejného principu, jaký jsem popsal výše - koordinuje ho AOPK ČR společně s Entomologickým ústavem Biologického centra AV ČR (viz i síťové mapování okáče metlicového v sekci Značení motýlů). Nálezy z terénu i od veřejnosti se sbíhají do Nálezové databáze ochrany přírody (NDOP), odkud se skládá výsledná mapa rozšíření každého druhu.
Zapojení široké veřejnosti přes projekty jako Mapování výskytu druhů na Biolib.cz v posledních letech výrazně zvýšilo množství dostupných dat - čím víc lidí se zapojí, tím jemnější a aktuálnější mapu lze pro daný druh sestavit.
Příklad ze světa
Největší celosvětovou databází nálezů je GBIF (Global Biodiversity Information Facility), která slučuje miliony záznamů z muzejních sbírek, vědeckých databází i citizen science z celého světa do jednotného systému. Data lze v GBIF filtrovat podle druhu, místa i času zároveň - výsledné výstupy pak slouží třeba k výpočtu rozlohy skutečného výskytu druhu, což je jeden z klíčových ukazatelů při hodnocení ohroženosti pro Červený seznam IUCN.
I tak rozsáhlá databáze ale čelí stejnému problému jako malé lokální mapování - data jsou nakloněná k dostupným místům (silnice, pobřeží, turistické trasy) a k nápadným druhům. Studie zaměřená přímo na hmyz potvrdila, že se citizen science záznamy od akademických dat systematicky liší právě v tom, co a kde lidé nejčastěji hlásí.
Zajímavosti a fakta
- Jedno pole standardní středoevropské mapovací sítě měří na rovnoběžce Prahy zhruba 11 × 12 kilometrů - a přesto se dál dělí na čtvrtiny pro jemnější mapy.
- Prázdné místo na mapě rozšíření nemusí znamenat, že tam druh nežije - často jde jen o místo, kam se žádný pozorovatel nepodíval.
- Lidé při citizen science pozorováních nahlašují hlavně nápadné a snadno poznatelné druhy poblíž cest a měst - nenápadné nebo noční druhy tak bývají na mapách systematicky podhodnocené.
- Databáze GBIF slučuje záznamy z muzejních sbírek starých přes sto let s aktuálními pozorováními z mobilních aplikací do jedné celosvětové mapy.